PEYRONIEHO NEMOC

Podstatou Peyronieho nemoci (M. Peyronie, induratio penis plastica, plastická indurace penisu) je proces jizvení a fibrózy, který postihuje topořivá tělesa penisu a vychází z tunica albuginea (pouzdro obalující topořivou tkáň penisu). Dochází při něm k tvorbě tuhých plaků (fibroticky zjizvené tkáně), které způsobují bolest, zakřivení a deformaci penisu, zpravidla během erekce.

Jedná se tedy o abnormální aktivaci procesu hojení ran. Ukládání fibrinu, k němuž dochází v časné fázi tvorby plaků, může spustit buněčné a enzymatické procesy, jejichž konečným důsledkem je vznik pevné jizvy.

I když bylo onemocnění pozorováno Fallopiem a Vesaliem již v roce 1561, poprvé ho kompletně popsal v roce 1743 Francois Gigot de la Peyronie, osobní lékař krále Ludvíka XIV. K léčbě používal koupele v minerální vodě z pramene v Baréges v Pyrenejích.

Peyronieho nemoc postihuje cca 5-8 % mužské populace, obvykle mezi 45. a 60. rokem věku. Mnoho pacientů však nenavštíví lékaře, a to díky mírným příznakům či neochotě k vyšetření.

Onemocnění se nejčastěji manifestuje v pátém deceniu, v souvislosti s věkem podmíněným generalizovaným úbytkem elasticity tkání.

Vzrůstající počet pacientů s M. Peyronie souvisí též s rostoucím počtem můžů, které vyšetřujeme pro poruchy erekce.